GOLFLAND

Hřiště místo rumiště (časopis REXLEX, č.20/2004)

Ing. Jiří Velden (60) je architektem golfových hřišť, což je v Čechách dost ojedinělé povolání. Golf poprvé zkusil v roce 1977, když pracoval ve Sportovních stavbách Praha. V půlce osmdesátých let už myslel na to, jak se bude designérstvím hřišť profesionálně zabývat. Za totality pouhý sen došel po roce 1989 naplnění. Veldenův podpis nese hřiště v zámeckém parku Krásný Dvůr, jihočeské Čertovo Břemeno, zlínské hřiště, pražské veřejné u železničního mostu v Hodkovičkách, areály na Rohanském ostrově i chystaný na Slapech--Nedvězí či letos dokončovaná hřiště ve Staré Boleslavi a Hořehledech u Brd.

O českém vzrůstu zájmu o golf se píše, nicméně: je to už boom, nebo jen jeho začátek? Popřípadě pouhé mediální přifukování?

Myslím, že z bloků už jsme vyběhli. Ovšem jsme teprve na konci prvního metru ze sta. Ale vůbec nepochybuju, že nástup přijde, golf má potenciál stát se u nás stejně masovou záležitostí jako lyžování. Mentalita těchhle sportů je podobná, jde o pěkný pohyb v pěkném prostředí, nic agresívního a hloupého. Většina lidí v cizině se golfu věnuje pro radost, ne pro výkonnost. Normální lidé u nás ale pořád nechtějí uvěřit, že je to jen obyčejný sport.

Na hřišti, jako je Karlštejn, ale těch "normálních" lidí moc nepotkáte. Už jen proto, že hra tam stojí tisíc šest set. A o víkendu tři tisíce.

Ano, chcete-li vidět některé ty ošklivé věci, které se o golfu povídají, na Karlštejně je máte. Sedněte si tam, dejte si to pěkně drahý kafe a poslouchejte ... Ale jeďte na nějaké menší hřiště dál od Prahy a s ničím podobným se nesetkáte. Existuje jeden starý vtip: Přijde golfista a říká: "Tuhle hůl jsem koupil až v Japonsku a stála mě šestnáct tisíc!" A jiný mu opáčí: "To jste udělal chybu. V krámě ve vedlejší ulici jsem ji nedávno viděl a měli ji dokonce za dvacet tisíc ..." Ale buďme velkorysí: i vychloubači mají právo na život a na hru.

Jak dlouho se golfové hřiště staví? A kolik stojí?

V zahraničí je hotové za sezónu. U nás ne, protože je to drahá záležitost, stojí od dvaceti do sta miliónů. Tolik obvykle nemá jeden investor, musí se jich spojit víc, často se staví postupně. Šest jamek, pak tři do devítky, další devítka. A nakonec se všichni posekají, protože jim jde o prachy. Česká specialita. Ale třeba ve Švédsku se peníze seženou dopředu, lidé je mají. Žádní boháči, střední třída, která investuje v malém. Náš střední stav nemůže investovat, protože na to nemá. A ze stejného důvodu se ani do golfu nehrne, i když není dražší než to lyžování.

Ptám se nepoučeně: musí mít hřiště svého architekta? Vždyť je to posekaná louka a pár dírek v zemi.

Mělo by mít. Když je hřiště špatně navrženo, nezaslouží si to krajina, v níž je. Je to jako s každou stavbou, když máte výbornou parcelu a postavíte na ní výtvor podnikatelského baroka, nemůže to místo vyniknout. Když na dobrém pozemku stojí dobrý dům, zazáří oboje. A čím je hřiště hezčí, tím se na něm taky líp hraje. Ale každé golfové hřiště, byť sebehroznější, má svůj smysl už v té existenci. Vše tedy začíná volbou lokality. S místem většinou přichází investor nebo majitel půdy, architekt se mu musí přizpůsobit. Štěstím golfu je, že v zemědělsky nejcennějších místech nemá většinou smysl stavět. Na velkých rovinatých lánech uděláte spíš nudné hřiště. Naopak zemědělsky špatná lokalita, kde je údolní niva, vodní plocha, remízky, zvlněný terén - to bývá ideální prostor. Česká krajina má takových míst plno, je členitá. A pro golf se hodí staré objekty, bývalé statky, usedlosti, zámečky. Hodně jich je zchátralých, když se z nich udělá golfová klubovna, působí v krajině přirozeně. Sám mám nejraději ty lokality, kde je co napravovat, baví mě přeměňovat je na přívětivá místa.

Přetváří golfový architekt krajinu, nebo se jí podřizuje?

Měl by maximálně využít toho, co je dáno: kopce, voda, les, objekt, pokud tam už je. Větší přesuny hmot působí často nepřirozeně a jsou taky drahé. Na každém hřišti je potřeba ponechat místní zvláštnosti, jež mu dodávají originalitu a bývají pro hráče neobvyklou překážkou. Na Čertově Břemeni jsou například hromady kamenů nebo pařezoviště. Zajímavá může být i příčná zídka, která zdánlivě brání hře. Proč ji bourat? Stačí jen přizpůsobit koncepci jamky. Vnímavý hráč tyhle maličkosti ocení, chápe jejich přirozenost.

Někteří ekologové argumentují, že golfové hřiště je právě tou nepřirozenou, umělou krajinou.

Jistě, hřiště krajinu změní, je to lidský výtvor. Může lokalitu i poškodit, ale to vždycky záleží na citu a invenci architekta. Jeden můj známý říká, že golfové hřiště nemá připomínat devět lívanců rozházených po krajině. Na druhou stranu existují městská hřiště, která prostor změní k lepšímu. Jedno vídeňské bylo postaveno na bývalé skládce komunálního odpadu, další takové najdete v Londýně. V Hodkovičkách bylo taky na mnoha místech původně rumiště. Hřiště se hodí i na okraje měst, zřizovat tu golfové lesoparky a jiná sportoviště má větší smysl než nechávat tam pole nebo stavět supermarkety a velkosklady.

Čím se řídíte při navrhování hřiště? Existují zásady, kterých je nutno se držet?

Je jich asi sto padesát. Hned první je bezpečnost. Když vypálíte ránu "dřevem", může mít míček rychlost přes dvě stě kilometrů v hodině a na prvních metrech je skutečně nebezpečný. Jamky je potřeba koncipovat tak, abyste v rizikových místech u odpališť omezili pohyb lidí. Samozřejmostí je pestrost hřiště, střídání lehkých a těžkých jamek, krátkých stometrových až po dlouhé pětisetmetrové. Na moderních hřištích by se také nemělo hrát přes horizonty, kam není vidět. Platí zásada první snadné jamky, která vás má do hry dostat, ne otrávit tím, že zahrajete do kopřiv nebo do vody. Musíte zohlednit i seniory, ženy a děti. Je to trochu paradox, ale dá se postavit hřiště, které je těžké pro dobrého hráče a lehké pro špatného. Výsledkem je, že pokud se hráči hřiště vzpírá, není k němu přívětivé - což ale neznamená lehké - a pak udělá jediné: podruhé na něj už nemusí přijet.

Hraje u hřiště roli i jeho velikost?

Je to základní parametr, ale neurčuje kvalitu. Je to i otázka vývoje. V roce 1985 stačilo na osmnáctijamkové hřiště 60 hektarů, v Evropě se dnes považuje za normu 100 hektarů, v USA 120. Hráčské nároky stoupají, díky technologiím holí narůstá i délka ran. Když jsem navrhoval Čertovo Břemeno, zdálo se mi těch 17 hektarů na devítijamkové hřiště jako nesmysl. Krajina však vyhovovala svou malebností, majitel byl sympatický člověk, tak jsem mu rád vyhověl. Snad se podařilo i na malém prostoru postavit pěkné hřiště. Velká plocha je ale vždycky plusem, hráč by měl mít při hře pocit, že jde volnou krajinou a v zeleni, kde nepotká na každém rohu jiného golfistu. I v tom je půvab téhle hry.

Jak hřiště nemá vypadat?

To je na celou knihu. Ale například: velkou koncepční chybou je jednotvárnost. Na Floridě se někdy stavějí jednoduchá hřiště, aby tam chodilo hodně lidí, hra odsejpala. Je to byznys a hřiště musí vydělávat. Říkám tomu golfové dálnice, dráhy jsou široké a nezáludné. Ale to chytrého hráče nemusí potěšit, protože ten obvykle vyžaduje nějaké překážky, překvapení, tajemství. Jsou i konkrétní stavitelské chyby. Třeba na Konopišti na jedenácté jamce promarnil architekt příležitost. Kdyby jamku prodloužil těsně před vrchol a dvanáctou začal za ním, tak se hráč mohl na kopci pokochat hezkým výhledem. Golfista je přece taky vnímavý člověk. Jenže tady po odpalu přes kopec projde tohle místo v napětí, kde míček na druhém svahu najde. V USA jsem hrál na jednom starém, dost zanedbaném hřišti, ale architekt ho postavil tak chytře, že většina jamek šla přes údolí. Let míčku jste měli jak na dlani, vyvolávalo to pocit vznášení.

V pražských Hodkovičkách pod "mostem inteligence" se budete spíš vznášet na vlnách povodní. Jak se vám pracovalo v záplavovém pásmu, na malém prostoru?

Je to zajímavé místo. Stavět se tu nesmí, ale golfové hřiště je jen trávník a stromy. Voda se přes to přežene, vsákne, vzít nemá co. Navážet zeminu nebylo dovoleno, ale podařilo se tu na spodní vodě udělat vodní plochu. A k ní jsem si vymyslel jamku na poloostrově. Teď už zmizela i vedlejší betonárka, zbývá místo na dostavbu plnohodnotné devítky ještě letos. Myslím, že všichni sportovci to tu mají rádi, vedle je cyklostezka, bruslařská dráha, tenisové kurty, koně. U nás plno lidem připadá stavba golfového hřiště ve městě moc snobská - kdoví, co za tím je, budou se tam sjíždět jen pracháči ... Ale i ti největší škarohlídi obvykle uznají, že se místo změnilo k lepšímu. Snad to podobně dopadne i na Rohanském ostrově v Libni. Taky záplavový prostor, je tu už cvičná louka a dvě jamky, chystá se šestijamkové hřiště. Bude tam i zajímavá klubovna, šedesátimetrová hotelová loď dotažená z Hamburku.

K navrhování jste se dostal vlastní cestou, ale v USA je golfové designérství součástí vysokoškolského studia. Kdo všechno může hřiště projektovat?

Každý druhý golfista, který hraje dlouho, je přesvědčen, že by mohl navrhnout hřiště. Výjimečně se to i povede, ale stejně k tomu potřebuje lidi z profese. Hráči nemívají technické vzdělání, jediný návrh jim trvá měsíce i více. Naopak člověk s odborností, který má v hlavě stavební souvislosti a návaznosti, umí pracovat s mapami, má vizuální architektonickou představivost, může návrh připravit třeba i za jediný den. Variant připraví pět, deset, zahrne do nich i všechny detaily a jedinečnosti lokality. Pak je snadnější vybírat optimální variantu.

Musí být architekt i dobrým hráčem?

Je plno věhlasných golfových architektů, co moc nehrají, a mnoho legendárních hráčů majících okolo sebe celé týmy designérů. Nepsaný zákon přitom říká, že golfový architekt by měl mít jednomístný handicap. Já mám čtrnáct a už to asi nedoženu. Ale mám omluvu: golfové designérství u nás prakticky neexistuje, proti USA jsme hotentoti. Takže těch pět navíc mi snad bude odpuštěno.

Text: Andrej Halada, převzato z časopisu REFLEX